Áááá už tu bylo první ráno naší vytoužené dovolené, neděle 26.2. Trochu rozlámaní z cizích postelí, trochu stížností na moje hlasité noční projevy i od Jitky ... "To přece není možné ! Vždyť jste za zdí !" ... Ale tyhle bolístky jsou rychle zapomenuty po rozhrnutí záclon. "Pojďte se podívat ! To je nádhera !". To ranní slunce začínalo zlatit vrcholky ocelových štítů i jejich bílé krajkoví. Snová podívaná ! Stáli jsme na terase, která obtáčela dvě strany bytu a nevěřícně jsme se kochali výhledem na tyčící se velikány. " Ještě nikdy ! ". Z jižní strany jsme obdivovali výhled na špici Aiguille du Midi, ze severní vrchol Brevéntu. No jasně, že foťák nezahálel. Jirkův taky ne .... Tak takhle jsme si to představovali, ale nevěřili a ono to je ještě úžasnější ! Ano, fascinace výhledy z terasy a oken byla nelíčená ... Ale už tu byla snídaňka od Jitky a Haničky a kaaafíííčkóóó a hurá na průzkum Chamonix !
Pro informaci trochu zeměpisných a demografických údajů. Chamonix se nachází v protáhlém údolí na francouzské straně masivu Mont Blanc vedoucím zhruba od východu k západu a v nadmořské výšce 1035 m. Statistiky říkají, že vlastní město má 10 tisíc obyvatel, tento počet se ale rozrůstá v zimě na 60 tisíc a kupodivu v létě na 100 tisíc díky svému charakteru turistického ráje. V zimě může Chamonix nabídnou bezpočet sjezdovek  rozdílných obtížností a především naprostou volnost pro "freeriding", v létě pak klasickou alpskou vysokohorskou turistiku. A po celý rok samozřejmě ty báječné vyhlídky a scenérie.
Tak.
My se tedy rozhodli první den strávit seznamováním s okolím, městečkem i údolím. Prošli jsme historické centrum,  navštívili informační středisko, kde jsme zakoupili mapu Chamonix (800 kb) a východního konce údolí (k nahlédnutí 650 kb). Taky jsme vystoupali k lanovce na Brevént a Planpraz, kde hustá fronta lyžařů čekala na lanovku na horní sjezdovky, sešli zpátky dolů, omrkli hospůdky a dolní stanici lanovky na Aiguille du Midi a vrátili se na základnu něco pojíst a na odpolední kávu "Ještě jedno kafe bych si dal !" . Po siestě jsme se vydali se do nedaleké, asi 15 minut jízdy vzdálené, vesničky Les Houches (my to vyslovovali něco jako "louž"), lyžařského střediska, které jsme si vybrali pro naplňování našich lyžařských choutek . Omrkli jsme situaci, zakoupili  dvoudenní skipasy (zužitkovaná angličtina, neboť francouzština ani ťuk) a jízdou po silnici s vyhlídkou na horské velikány, ledovce a ledopády jsme se navrátili "domů". Uložit subaru do garáže bylo dílem okamžiku a vzhůru za naším prvním dobrodružstvím. A jakže jsme strávili zbytek odpoledne ? No, ten jsme se už před jízdou do "louže" rozhodli naplnit dobrodružnou jízdou visutou kabinovou lanovkou na horský vrchol, tyčící se nad Chamonix, na 3842 mnm vysokou jehlu, jeden z vrcholů hřbetu Mont Blancu, na Aiguille du Midi. Tedy, skoro na vrchol, horní stanice druhého stupně lanovky je ve výšce 3778 mnm. Ale stejně, to převýšení z 1035 mnm na 3778 mnm je famózní. Jedna z nej-nej lanovek na světě. Tak tímto zázrakem techniky a lidské dovednosti jsme začali okolo třetí odpoledne stoupat ke sluncem ozářeným velehorským vrcholkům. Co vám budeme povídat, to vznášení se v prostoru je těžké popsat. Něco mezi lehkostí bytí a nepopsatelnou hrůzou. :-)  Tedy Hanička, Jirka a já jsme měli spíš blíž k tomu prvnímu, byl to neuvěřitelný zážitek rychle do hloubky se vzdalujícího Chamonix a stejně rychle se rozšiřujícího výhledu na celou alpskou oblast, kam jen oko dohlédlo. A Jituška ? Jituška trpěla : " Míro, nemluv, nemluv na mě!" a svírala spásnou tyč. Teda vejška, vejška to byla ... A což teprve po přestupu do kabiny druhého stupně lanovky ! Zpětný výhled do propastné hloubky na jedné straně a při pohledu vpřed nás lano vytahovalo takřka kolmo podél skalní stěny. A já  v sobě objevil fatalistu, který jen nadšeně přihlíží všemu tomu novému a objevnému. Byla to opravdu síla ...
Po výstupu z kabiny jsme prošli tunelem ve vrcholku hory a ocitli se na první vyhlídce, na lávce z dřevěných fošen mezi dvěma tunýlky v hoře, odkud se nám otevřel překrásný pohled na Chamonix pod námi i na část alpského horstva. Po projití tunýlkem jsme se dostali do místnosti s vyhlídkovými okny a po pár schodech jsme vystoupili na vyhlídkovou terasu. Tady je na místě podotknout, že po absolvování těch asi dvaceti schodů jsem si musel kvůli ztrátě rovnováhy a potížemi s dýcháním na chvilku kecnout na lavičku. Přeci jen ... takřka čtyřtisícovka ! Ale potom ! To byly panoramata ! Všude kam oko dohlédlo se rozprostíralo moře vrcholků velehor, pokrytých ve slunci se třpytícím sněhem a sem tam se povalujících chomáčů mraků. A nad tím modrá obloha a zlaté slunce ! A na dosah samotná špička masivu, pan Evropa, sám vrchol Mont Blanc. Úchvatný pohled beroucí dech, úchvatný pocit být v tak blízkém sousedství velikánů a zažívat zvláštní pocit velikosti i osamělosti ... Nádhera !  A opět se fotilo o stošest. Jirka taky ...
Ještě jsme krátce navštívili ledovcový tunel a pak už následovala zpáteční cesta z toho království hor, sněhu, ledu, oblohy a slunce. A taky nebyla špatná ...
A zase na základnu, trochu odpočinku, trochu plzně a vzhůru za nočním životem Chamonix, tedy hlavně za posezením v některé z těch útulných hospůdek okolo pěší zóny. A : " Bonjour Madame, Bonjour Monsieur !", už jsme byli u stolu v jedné z nich. Pohodlně jsme se usadili, byly nám přineseny jídelní lístky a ... nastalo dilema. Ano, složení jídel bylo sice i v angličtině, ale  c o  to je, se dalo jenom tušit, neb znalec mezi námi nebyl ani jeden. Pouze mě lákalo slovíčko "fondue" , protože jsem o jídle za ním se skrývajícím něco málo věděl jako o francouzské i švýcarské specialitě. Nó ... ukecal jsem i Jirku, takže jsme si to objednali oba, děvčata zůstala u něčeho jistého, tuším pizzy nebo něco takového na italský způsob. Ony už jedly, když nám servírka přinesla ošatku s nakrájenou bagetou a po chvíli malý železný roštík s hořícím plamínkem a na něm keramickou hlubokou pánvičku s roztaveným sýrem. Ještě jsme vyfasovali talíře, příbory a jakási dlouhá nabodeníčka s rukověťmi. Po anglickém dotazu, co s tím, předvedla nabodnutí bagety, namočení v sýru, přenesení na talíř a s přáním " Bon appétit" odešla. Z toho jsme pochopili, že to je všechno a tak jsme se do té hladoviny pustili. Teda ... nebylo to špatný, chutnalo to zajímavě, žaludek to zalepovalo taky dobře, ale přeci jen to chtělo do toho voňavého sýra namáčet třeba kousky opečeného masíčka ... Nakonec jsme to jakž takž vyjedli, ale vzájemně jsme si s Jirkou porozuměli, že "Fondue Savoyarde" pro jednou stačí. O to více jsme si pak vychutnávali zajímavou atmosféru v restauraci, kde skoro na každém stole stály podobné roštíky a hosté sami si opékali tu slaninku, tu plátky masa anebo i to naše fondue. A samozřejmě jsme neseděli nasucho, ale při dobrém bílém. Příjemný večer, příjemná cesta zpět nasvícenými uličkami. A "doma" na závěr plznička a chutě na kutě, v pondělí nás očekával náš první vysokohorský lyžařský den ...