Čtvrteční pošmourné ráno 2.3. jsme si s Jirkou opět zpestřili nákupem ve známé "boulangerie", opět půlmetrové bagetky a ještě senzačnější croissanty, to byla mňamka. A samozřejmě kafíčko, trochu si po té dobrotě vydechnout, sbalit na celodenní pobyt na sjezdovkách a v dalších minutách už Jirka vedl zkušeně subárko po známé trase do "Louže". Tentokrát jsme si koupili jednodenní skipasy, vystáli nedlouhou frontu na známé skořápky a před desátou jsme již byli opět v akci na sjezdovkách. Jak už jsem řekl, počasí nic moc i pochumelívalo, ale občas se to přeci jen protrhlo, takže lyžovačka byla opět plně uspokojující. Děvčata pokořovala známou "modrou", my s Jirkou jsme se zakrátko přesunuli na náš červený "Kandahar" a užívali si to do sytosti. Tedy, pěknej krpál to byl. A dloooouhej ! Ale paráda. Párkrát se i sluníčko rozzářilo, mraky roztrhaly a to potom byla lyžovačka v panoramatech, to se to obloučky kroužily. A ve dvanáct sraz u "Le Prarion", grand café, hranolky a úlevné spočinutí uvnitř restaurace. To bylo cizího švandrčení ! Tady jsme mohli naslouchat americkým Indům, tam Francouzi melodicky "jeli" jejich neuchopitelnou zpěvohru, ale přeci jen víc bylo asi té americké angličtiny. Čeština, kromě nás, nothing. Po nabrání sil a dostatečném vychutnání toho dovolenkového zmatení jazyků jsme se vrátili na naše bílé "pisty" a vychutnali jsme si klouzání bílým prostorem zhruba do tří, kdy jsme se všichni sešli u horní stanice lanovky. Ale pozor ! Tentokrát jsme si naplánovali návrat dolů k lanovce po svých, tedy na lyžích. Jelo se po návratové "červené", a to víc jak tři kilometry a chvilkami to tedy bylo víc jak zajímavé. Ale zvládli jsme to všichni a byl to perfektní puntík za celodenní lyžnickou parádou. A dole Jirka již rutinně došel pro autíčko, naložili jsme se a s výhledem na strmé štíty svírající údolí jsme se vrátili na základnu. Ano, co vám budu vykládat, tu sladkou úlevu odpočinku po vysilujícím sportování tu si užíval každý z nás. To sladké protažení v křesílku, ten parádní pocit dobře prosportovaného času. A endorfiny se vyplavovali ... A už je tu kafíčko a něco sladkého a žolíky, karbánek a pivíčko a blaho. Sportovní aktivita i zasloužené lenošení, to je ideální dovolená !  A po lenošení procházka městem, jejímž hlavním účelem je pátrání po další pěkné občerstvovací stanici. " Co tahle mexická restaurace ? No jistěéééé ! Že otvírají až v sedm ? Nevadí, zamluvím rezervaci a zatím se ještě chvilku cournem ". A tak to bylo. V sedm jsme zaujali místa v malé mexické hospůdce s francouzskou, anglicky mluvící, jako ostatně všude, obsluhou, jídelní lístky rozdány a trochu dilema, neboť i v mexických jídlech jsme trochu začátečníci. Nakonec jsme si vybrali, každý něco jiného, a vydali jsme se na někdy trnitou cestu poznání. Tedy, já si pochutnal a Hanička byla taky spokojená. Jirku a zvláště Jitku místní francouzská mexická kuchyně zase až tak neoslovila. Dobré víno to ale jistilo a tak jsme nakonec odcházeli celkem spokojeni, já opět s písní na rtech : "Všichni už jsou v Mexiku, buenos dias, já taky jdu". A "doma" jsme večer vylepšili ještě jednou lahvinkou bílého za uvolněného tlachání a kamarádského pošťuchování. A potom už : "Dobrú noc má milá ...".