Sobotní ráno 4.3. proběhlo v takovém tom trochu horečném předodjezdovém tempu, vždyť to znáte. Kafíčko sice bylo, ale takové jenom rychlé, a pak už šup do garáže, naložit zbylé věci, odevzdat klíče a v 7.09 jsme zavolali svoje "Ahoj, Chamonix, bylo nám tady dobře !" a Jirka popustil uzdu svým japonským hřebcům. Směr Ženeva, Lausanne, Basilej, Bern, Stuttgard, Rozvadov a Praha. Ovšem než jsme těch asi 1100 km za 12 hodin zvládli, tak to si Jirka setsakra zatraceně užil. Jakoby nám někdo nahoře naznačoval : " To aby vám nebylo líto, že odjíždíte ! " , takové to bylo počasí!  Už v Chamonix byl déšť, hodně nízká oblačnost, která přecházela v mlhu a čím víc jsme jeli na severovýchod, tím to bylo horší. Déšť se sněhem, sníh, chumelenice, mlha. A do toho pravé dálniční pruhy narvané kamionama. To byla pekelná jízda. 
A ještě k tomu "prudila" celnice na švýcarsko-německých hranicích. Jirkovo "  Ta p...! " to plně vystihovalo a já s ním plně souhlasil. Není nic horšího než důležitej úředník ... Naštěstí pro nás přijela do vedlejšího pruhu mladá Francouzka, z jejíchž gest směrem k ženě úřadu jsme vyrozuměli : " Nezdržuj, spěchám !"  Óó, ty sladká nevinnosti ze země, kde zřejmě nejsou totalitní úředníci ... Striktní gesto mužatky zahnalo dívenku do vedlejšího koridoru a nám bylo věnováno jenom striktní gesto : " Nezdržujte, jeďte !"  No, v kůži té dívenky bych nechtěl být ... asi si  jí vychutnala ... ale to my už jsme byli v tahu.
 Nóó, Jirko, klobouk dolů, byla to dobrá práce. Moc dobrá práce. S několika málo zastávkami jsme nakonec šťastně dorazili do Dubečku v 19.10. Přeložili jsme naše věci do pežotka, rozloučili jsme se se slibem, že něco podobně parádního zase musíme někdy spolu naplánovat a my chotěbořští nastartovali k závěrečnému úseku. A před půl devátou nás už Bekkynka, celá šťastná, měla doma.
Puntík, tečka. Tak skončilo naše báječné alpské dobrodružství.
Tak zase příště !

Míra a Hanička