Páteční ráno 3.3. nás vyhnalo z pelíšků okolo sedmé. Parťákem na mé ranní cestě za čerstvým pečivem mi byla Hanička, se kterou jsme zase vybrali křupavé bagetky a úspěšné croissanty. Když jsme se vrátili, čekal nás již Jitčin výborný čaj a teplo domova. Snídani pak tradičně zakončila kávička a dále už jako ve čtvrtek.  Le Houches, kabinkami na Prarion a na sjezdovky a "do plnejch". Nó, závěrečný den lyžování nebyl až tak úplně podle našich představ. Sluníčko ani náhodou, chumelenice občas až k neviditelnu a sjezdovky tím pádem na stupni obtížnosti 10. Dopolední dvouhodinovku jsme strávili všichni na modré, následovalo slastné přerušení při polední siestě při kafíčku, hranolcích a čokoládě v restauraci "Le Prarion" a na odpolední "šichtu" jsme se my dva s Jirkou odvážili na "červenou". Hanička s Jitkou jezdili na "modré", jejíž snadnost se však Haničce ukázala ošidnou. Srazil nám ji tam totiž snowborďák cizího původu. Ale všechno dobře dopadlo, pomohl jí zpátky na nohy a s :"O.K. , O.K. ?" , "O.K. Thanks" se smírně rozešli, tedy rozjeli po svých. Nutno dodat, že tento incident byl jediný za ty čtyři dny lyžování, hustota lyžařů byla totiž skutečně příjemná. My s Jirkou jsme mezitím podávali za krkolomných podmínek "Hanči ! Vrbato !" statečné výkony, ale já a hlavně moje pravé koleno jsme po asi čtvrté jízdě řekli :"Dost ! Jirko, končíme". Ty sjezdy v hlubokém sněhu a s mizernou viditelností byly opravdu značně vyčerpávající. A tak si myslím, že s mým rozhodnutím Jirka i rád souhlasil. Jó a k tomu mému pravému kolenu ... v listopadu jsem si přivodil úraz pádem ze žebříku, vypadalo to nepěkně, ale naštěstí s dobrým koncem, ovšem s trvalým občasným pobolíváním při větší námaze ... zkrátka lyžoval jsem s pořádnou, vyztuženou ortézou, která mi dodávala pocit jistoty a mému kolínku pomáhala tu mou touhu po zimním sportování zvládat. To jen tak na vysvětlenou.  Poslední naše lyžování jsme  zabalili tak asi o půl třetí, kdy jsme se opět všichni shledali u stanice naší kabinkové lanovky, užili si poslední jízdu dolů do údolí, rozloučili jsme se se sjezdovkami areálu "Prarion" a vrátili se do našeho příjemně vytopeného apartmánku. Na řadě bylo obvyklé vychutnání úlevy po únavě, kafíčko a ... žádné žolíky, žádný karbánek ... následovalo balení. Plánovali jsme totiž vyrazit na zpáteční cestu za všedními dny v sobotu o sedmé, a tak jsme si chtěli udělat "strejčka" v podobě pokud možno co nejvíc naložených věcí již v pátek . Takže naše poslední cesta za večerním Chamonix  začala přesunem báglů do suterénní garáže, kde Jirka celý týden v uzavřené kóji garážoval své nadupané subárko, naložením všeho lyžařského vybavení a většiny našich báglů. "Nahoře" zůstaly jen věci na spaní a na cestu. A poté už naposled procházkou po Chamonix a dle Jirkova : "Dneska žádné riskování, jdeme na jistotu", jsme zapadli do "La Poele". Pizzy, pro mě jedna omeletta a Chardonnay. Příjemné posezení, příjemný večer, během kterého jsme rekapitulovali celý uplynulý dovolenkový týden a my s Haničkou vyslovili poděkování Jitce a Jirkovi, že nás vzali s sebou a umožnili nám přechodný azyl v tak perfektním bejváku a vůbec a tak podobně. Zkrátka jsme se všichni shodli, že ten společný týden neměl chybu a že to bylo nádherné, až snové vybočení z reality všedních dní. Jó a ještě jsme samozřejmě mluvili o zpáteční cestě a shodli se na delší trase okolo Ženevského jezera. Jirkovo kategorické : "Tak tudy zpátky v žádném případě !" ze sobotního přejezdu Alp bylo totiž neprůstřelné a konečné :-) .
Po návratu z hospůdky  ještě pak zbylo lehce dobalit, vrátit vše do původního stavu a pak už poslední "Dobrou noc !" v Chamonix pod Mont Blancem.