Pondělní ráno 27.2. nás přivítalo jen z oblaků sem tam  vykukujícími, sluncem nasvětlenými vrcholky, ale naše nadšení pro lyžování tím neutrpělo žádnou újmu. " Já s písničkou jdu jako ptáček ...!" Svižná snídaně, nezbytné kafíčko a pak už sbalit vše potřebné, naložit "subárko" a hurá do Les Houches za adrenalinem a zdravou únavou ...
Do "Louže" jsme dorazili asi v půl desáté, zaparkovali, obuli lyžáky, čapli lyže a hůlky a ve chvíli jsme už stáli v rychlé frontě na sněhobílé kapsle lanovky "Prarion". A už jsme se vznášeli, každá dvojice ve své kabince, vstříc neznámým výškám. Čtvrt hodiny ? Asi tak nám trval let  do horní stanice lanovky "Prarion" ve výšce 1860 mnm. Trochu drcnutí, otevřít dveře a ve chvíli jsme již připínali lyže na rozcestníku sjezdovek. Viditelnost byla dobrá, sluníčko optimisticky vykukovalo z nadýchaných mráčků, vybrali jsme si "pistu", co byla nejblíž a frrrrrr !, začal náš úvodní alpský slalom. Dlužno říct, že naše obavy z těch davů jedoucích lanovkou nahoru se rychle rozplynuly. Ty lidi se zkrátka někam ztratili, rozprchli se do různých stran ... a že bylo kam prchat, takže na sjezdovkách bylo sympaticky málo lyžařů a prknařů. Tedy až na nějaký ten občasný "vláček" dětí s instruktorem. Jo a ještě něco, o češtinu v tomhle koutku Evropy nezavadíte, ani o němčinu. Jenom francouzština a angličtina či spíše američtina. To jenom pro ilustraci ... My si vychutnávali nějaký čas skluzu dolů a výjezdu na francouzské "pomě" zase zpět a využívali služeb pohodářských, jak čertův švagr opálených francouzských vlekařů.  A šup dolů a vyhlídkově nahoru ... Asi po hodině jsme se zkusili sklouznout o něco níž po klikaté modročervené, až k dolní stanici sedačkové lanovky, která nás vyvezla na "Prarion Bellevue", k sousedce "naší" modré, krpálovce červené. Slunce, vysoké štíty Alp s krajkovím mráčků ... " To jsou panoramata !"   Na této, přeci jen o tři fousy náročnější sjezdovce jsme strávili na sluncem zalitém svahu čas až do oběda, kdy jsme přejeli k restauraci "Le Prarion". Zakoupili jsme grand café a zasedli na venkovním sezení k zaslouženému občerstvení a odpočinku. Přeci jen to byl nezvyklý záběr, tedy hlavně pro nás chotěbořáky, kteří jsme byli v sezóně jen dvě dopoledne na "Svaťáku". Jirka s Jitkou měli přeci jen víc natrénováno v Krkonoších. Takže jsme si vychutnali asi půlhodinku lenošného kochání panoramaty a pak znovu na to !  My s Haničkou zamířili na "naši" modrou, ostřílení Jirka s Jitkou pak na "jejich" červenou. Sraz byl ve tři hodiny u stanice lanovky. Ale to víte, že jsme ten čas jaksepatří využili ! Dolů, nahoru, chvilku šusem, pak zase obloučky a zas a zas a zas. Pilovali jsme styl, okukovali ostatní, jak to dělají a užívali jsme si to. Ty odpolední dvě a půl hodiny utekly jak voda, ale přiznám se, že to pro začátek stačilo a byl jsem celkem šťastný člověk, když jsme se zase usadili do visutých kapslí na zpáteční cestu. Jó, nějakou veselou historku z natáčení ? To když nám Jitka vyprávěla, jak ji při pádu na začátku "pomy" museli pomáhat zpátky na nohy dva šarmantní vlekaři ...
Dole pak úlevně stáhnout lyžařské bufy, lyže šup! do rakvičky a pěkně zpátky na základnu. Tady polívčička, kafíčko, tatranka ... veget ... A po páté hodině vyhlídkovou chůzí do oblíbené části Chamonix s malými restauračkami, tady si vybíráme hospůdku s poetickým názvem "La Poele" (pánev), usazujeme se labužnicky za stolem a v momentě listujeme jídelními lístky. A tentokrát žádný experiment, všichni jsme šli na jistotu a objednali si vynikající pizzy. Samozřejmě každý jinou, abychom mohli porovnávat a lahvinku Chardonnay ... a druhou ... a třetí. A opět blaho, družný hovor plný dojmů a uvolněné atmosféry. Ani se "domů" nechtělo ... ale muselo, před námi byl další den přiřknutý lyžování.